hořká chuť samoty

19. července 2014 v 20:06 | C.
sama.. nechci bejt sama. úplně, tady, beze všech
nedokážu tu vydržet už ani jedinou noc. bez něj, bez rodiny, bez jinejch hlasů, smíchu nebo zvuku dejchání. skoro brečim,když si vzpomenu, jak jsem se dřív vracela domů, pozdravila mamku, seděla s ní, pozorovala ji při vaření a těšila se
a kolikrát mě to všechno štvalo, kolikrát jsem chtěla bejt sama
je to jak splněnej sen, bydlet od sedmnácti s kamarádkou.. zdálo se.ale teď,když tu neni, už to vlastně vůbec neni zábava.. je hezký od toho utíkat k jiný rodině.někam, kde se nemusim starat o to, abych měla co dát do pusy, aby bylo tohle tak a .. sakra už řvu
upřímně,je to hrozně na nic.. nejsem zas tak dospělá, nechci bejt. chci tu mít rodiče, chci si s nima povídat, chci žít jako každej jinej člověk v mym věku
nenechávej mě tu, prosím......
 

laska

29. června 2014 v 18:33 | C.
on je ten nejlepsi kluk na svete................ chci vidat jeho usmev kazdej den
miluju

utéct

11. května 2014 v 21:41 | C. |  fantazírování
tahle myšlenka
myšlenka se zvetšuje a mojí hlavu naplňuje víc a víc. dokáže nás zničit?
dokáže zničit mě?
snažím se přestat. přestat na to myslet. ale ne, nesnažím se vůbec. prostě se jí nechávám pohltit.. je krásná a tajemná. neprozkoumaná, neznámá a jiná
zbavit se toho
jak?
 


zmateni

11. ledna 2014 v 13:31 | C. |  fantazírování
jak tě můžu tak moc milovat a zároveň bejt kvůli tobě tak šíleně na dně?
mísí se ve mně všechny pocity, od nejlepších po nejhorší.. všechno to na mě spadlo, když ses vrátil
bylo to tak
zvláštní.my. ty. já a všechno. všichni.s vět a čas
a když se mě teď někdo zeptá (a že se ptají všichni) "tak co, jste spolu?", můžu jen zkousnout ret a zavrtět hlavou.
nebo budeme? já nevím.. bylo to tak, tak divný. miluju tě, proč ti to neokážu říct? miluješ ty mě?
"je tu pořád něco, co mě k tobě táhne"
když řekneš, že jsi mi nechtěl dávat vědět, že jsi doma a prostě zapomenout a pak mi zavoláš ve tři ráno a rozveseluješ mě svym hlasem. "jsem od tebe tak 30 kiláků" řekl jsi a já nechápala. víš, jak mi bylo? do rána jsem neusnula a jen se tupě smála do stropu
"nechtěl jsem tě vidět, ale vždycky na tebe tak nějak myslim.." a můj obrázek v tvý peněžence..
"potřebuju tě, tady a hned teď" zvuk tvýho opilýho hlasu
tak co
TAK CO SI MÁM MYSLET.. co se to s náma děje. řekneš, že zas plánuješ odjet. když se rozbrečím, sevřeš mě v náručí a utěšuješ. líbáš mě a nelíbáš. smějes se na mě a díváš skrz mě
nerozumím, nechápu. nechci a chci. chci letět pryč. s tebou. nebo bez tebe

je snadne. je lehk e

9. listopadu 2013 v 11:31 | C. |  fantazírování
jsem krava
jsem krava
jsem
jsem
jsem

udelala jsem neco.. neco,,
a den na to mi prisel ten nejhezci dopis. konecne to napsal, alespon predtim, nez mi to bude moct rict.
taky te mam rada, hrozne moc. ale vim, ze ty city se z nas ted vytracej.. nechtela jsem te podvest. ale byl jsi nekdy v kuzi holky, ktery odjel kluk za more, silene ses opil a kamarad ti nabidl svoje naruci? nebudu se obhajovat, jsem si vedoma, ze to byla blbost.ale porad jsem jen holka, porad jsem slaba, potrebuju kurva lasku.tvoji lasku
mozna proto jsi rekl, ze to byla tvoje chyba. ze potrebujes cas..
pamatuju si, jak jsem se probudila kolem 4 rano a nasla zpravu od tebe
"proc jsi byla tak dokonala? proc jsi nemohla bejt jen dostatecna?" a rozbrecel jsi me. a doted to nemuzu zastavit
vim, ze se mame porad radi, rikas to. verim ti.. preboli to. ver, ze toho lituju. kazdej zkurvenej den

ubíjející samota

14. září 2013 v 12:59 | C.
a ohlušující ticho
Jsem tak sama. samota mě rozežírá. ničí
můžu mít kolem sebe kamarády, hromadu lidí. můžu se jim snad i svěřovat. ale nikdy si je nepustím dovnitř, nikdy jim nebudu schopná ukázat sebe.. ne. nechci. vím, že by nerozuměli
máma je pryč. vídám jí v průměru tak jednou za čtrnáct dní, většinou na několik minut. když se poštěstí, tak s ní strávím den.. jsou pryč ty dny, kdy jsem přišla domů ze školy, ona tu čekala a já se konečně mohla někomu svěřit. neví nic. a snad ani nechce
jsem tu pořád sama. nevlastní táta se tu skoro neukáže, ani si spolu nepovídáme. vůbec nic
a když si vezmu, že mi odjel on.. a je tak hrozně daleko. byl to on. rozuměl a chápal, vážně jo, nic si nenamlouvám. poznala jsem to
vím, že na něj musim zapomenout..

už od útlýho věku se potýkám s depresí, smutkem, sebedestruktivníma myšlenkama, nenávidím sama sebe. od malička pláču před zrcadlem nad vlastním odrazem. už několik let to chci skončit. vím, že to jednou přijde. nechci lítost, nechci soucit, nechci nic. mohla bych se držet těch několika šťastnejch chvílí.. jen je jich málo. a ty temný myšlenky a pocity zoufalství převažujou o značný množství.
a co se mi zdá vlastně vůbec.. nejvtipnější je to, že o tomhle nemá nikdo ani tušení. nikdo. nikdo nepozná, že pod úsměvem se skrývá tolik probrečených dní. i nocí
s vlastními démony se peru tak nějak.. vnitřně a sama. a to je něco, co už nezvládám dál

osobni libustky

9. září 2013 v 19:36 | C. |  hudební výplach
moje srdcovky. vhani mi slzy do oci, nebo me nuti skakat jako totalniho psychouse.. kazdej ma takovy, no ne?

tuhle vec prozivam s kazdym poslechem stejne silne jako na zacatku.

pomíjivost lásky

18. července 2013 v 12:41 | C.
chutnal jako třešňový koláč a ona se mu smála
byla šťastná, byl šťastný
vzal její ruku; ucítil, jak se zachvěla
poslouchali písničky a připadali si jiní
tenkrát se milovali
jejich láska; tak křehká a mizivá, opadla s prvním podzimním listím

citim vsechno a nic

20. června 2013 v 22:23 | C.
skelny oci, nedostatek kysliku, snazim se nadechnout, ale nejde to.
slzy si na moji tvari vytvari vlastni cesticky. tecou, tecou a pak jejich cesta skonci, vpijou se do kuze a zmizi. kazda cesta skonci. a pribeh, pribehy taky konci.
nelibi se mi, jak se ted citim, nelibi se mi, jak to boli. ukrutne.

masks

2. června 2013 v 16:39 | C.
She had blue skin,
And so did he.
He kept it hid
And so did she.
They searched for blue
Their whole life through,
Then passed right by -
And never knew.
Shel Silverstein

sklíčenost

26. května 2013 v 22:33 | C. |  fantazírování
vnímám neposedné kapky burácející mi na okno už pěknou řádku hodin a nechávám se unášet krásou spojení deště a melodie the smiths.
dnes jsme se pohádali, leží mi to hluboko v žaludku. a bolí.. bolí to. svazuje mě strach, bojím se, že ho ztratím. na některý rány je totiž těžký najít náplast. něco se jen tak nezahojí.
jsem sama. takový malý, opuštěný štěně.. ale vůbec, vůbec to není roztomilý
cig

kerouacovy výlevy

12. května 2013 v 22:54 | C. |  mám ráda
.. Ale teď tancovali nočním městem jako šílenci a já se coural za nima, což vlastně dělám celý život - courám se za lidma, kteří mě zajímají, protože lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou "Jůůů!".

Opisovala jsem tuhle část z knížky jen za minimálního světla, co mi poskytoval mobil a klidně bych to udělala znova!

z posledních pocitů

1. května 2013 v 10:10 | C. |  fantazírování
dočkala jsem se dost zvláštního polibku. pršelo a z dálky přicházela písnička hallelujah (dobře, zase tak daleko to nebylo, jen z koupaliště). a jak mě náruživě svíral v objetí,, nikdy jsem nezažila nic krásnějšího
tak dneska že je nejromantičtější den v roce? válím se v posteli, ještě mírně ovíněná a broukám si nějakou melodii. řekněme, že k romantice to má víc než daleko

you are the smell before rain
you are the blood in my veins


im a weirdoo

25. března 2013 v 17:54 | C.


nerozhodnost

14. března 2013 v 19:01 | C. |  fantazírování
Přepadla mě zvláštní nálada a divný pocity. nechci s nikým mluvit, nikoho vidět, nechci aby tu se mnou někdo byl a zároveň jediný, co potřebuju je, aby mě někdo prostě objal a řekl "jo holka, bude to dobrý"
ale takhle to nebude dobrý
teplá kůže a horký dech pro zahřátí, milá slova pro úsměv a rty vábící k polibku; jsem jako děcko a přeju si, aby tu byl, ale ubíjí mě, že zítra se zase uvidíme. jedna nemotorná dívka v šatech a dokonalý gentleman jdoucí ruku v ruce na taneční parket. nedokážu si ujasnit, jestli tu představu víc nesnáším nebo miluju

how to disappear completely

10. března 2013 v 23:11 | C. |  fantazírování
Taky se při poslechu nějaké konkrétní písničky cítíte volní a vaše tělo pomyslně stoupá do jiné dimenze, jste odproštěni ode všeho tady dole a jen si tak plujete? slýchávám dennodenně, že lidi poslouchají hudbu a přitom přestanou dočista vnímat dění kolem sebe (či v sobě) a jednoduše vypnou, ale je to vážně tak?
Mě nutí každá písnička přemýšlet, připomíná mi věci, lidi, dávno zapomenutý chvíle, nebo se musím prostě zaobírat textem. Ale tady.. jakoby se mi slova z ní dostaly pod kůži a ty malichernosti, nad kterýma dumám nejsou už podstatný
Nejsem tu
tohle se neděje
nejsem tu
Taková chvíle je kouzelná a k nezaplacení. možná proto, že její kouzlo zmizí s posledním tónem


Ten správný březnový

8. března 2013 v 20:35 | C. |  hudební výplach
Nevím proč, nemám k tomu hlubší důvod, než že se mi prostě chce.
Ukážu vám, čím byla moje hudební dušička v poslední (i neposlední) době políbená a bez jakých písniček si teď nedokážu představit svou existenci

two door cinema club; nejde ani tolik přesně o tuhle písničku (i když tu mám asi nejradši), ale spíš o tu skupinu samotnou.. my biggest weakness (mimochodem Sama - toho ve světlé kostičkované bundě - si jednou vezmu; sledujte, jak čaruje s tou kytarou)

vnitřní rozpad

6. března 2013 v 20:20 | C. |  fantazírování
Víte jak občas mají mámy v něčem pravdu? Tak ta moje jednou řekla
Holka, ty jednou zničíš jen sama sebe
a měla pravdu

Všechno, všechno mě to rozežírá. Až jednou prostě nic nezbude
jsem si jistá, že taková chvíle pro mě bude vysvobozením

jak jsem se nechala tetovat

6. března 2013 v 11:27 | C. |  fantazírování
Ano, konečně, na světě je další potetováný kriminálník
No jo, teď se tvářím docela šťastně a spokojeně se na sebe uculuju do zrcadla, ale co tomu předcházelo nebylo nejpříjemnější. Vsadím se, že to bylo dost komické na pohled (co, Zrzko?). Jen ta zpětná představa mě nutí si tu bolest opakovat znova a znova..
Sedím na křesle, možná až moc připomínajícím gynekologický (tak nevím, shoda náhod, nebo si moje tatérka ještě přivydělává?) Zezadu se ke mně line zvuk zapnutý vrtačky, Zrzka se jen zakeřně posmívá a mě zevnitř olizuje pocit nekonečnýho strachu. Ten enpříjemnej pocit je oprávněný - už po prvních dotycích mučícího nástroje (no jo, přiznejme si pravdu) se div nezakusuju zuby do opěrátka, irituje mě i tatérka, která si přímo za mnou kráká písničky spolu s Adele. Ale tu neskutečnou bolest (i mojí vnitřní agresivitu) přehlušuje vědomí, že by bylo víc než trapný hned při první návštěvě slintat po nábytku, nebo snad okřikovat někoho, kdo se mi tak ochotně snaží vyhovět. A to je moment, kdy se nějak zázračně uvolním, uklidňují mě sluneční paprsky, přicházející oknem (zalíbení hodný den) a indické božstvo, pozorující mě z nekonečné záplavy obrazů na zdech. Začínám se zaobírat tím, že se mi moc líbí barevný Ganéša na tom nejmenším (indická kultura přece jen byla moje nejoblíbenější část dějin kultury) a přemýšlím, že si s něčím takovým vyzdobím pokoj.
A světě div se, přežívám ještě zbytek hodiny! Za odměnu, že jsem byla tak poslušný pejsek dostávám nejlepšejší zelený čaj na světě.

Když se pak táhneme líně zpátky na vlak domů, já nemohoucí si nechávám ruku přidržovat a přitom vykřikuji do večerního města "Já mám kérku, já mám kérku."
Kolem jedný ráno se vracím od kamarádky, sešrocena alkoholem se snažím usnout na břiše a užít si to. Chyba! Teď tu ležím nevyspalá a proklínám sama sebe, že jsem si radši nenechala potetovat čelo...
Amen.
Fascinující

Kam dál