Březen 2013

im a weirdoo

25. března 2013 v 17:54 | C.


nerozhodnost

14. března 2013 v 19:01 | C. |  fantazírování
Přepadla mě zvláštní nálada a divný pocity. nechci s nikým mluvit, nikoho vidět, nechci aby tu se mnou někdo byl a zároveň jediný, co potřebuju je, aby mě někdo prostě objal a řekl "jo holka, bude to dobrý"
ale takhle to nebude dobrý
teplá kůže a horký dech pro zahřátí, milá slova pro úsměv a rty vábící k polibku; jsem jako děcko a přeju si, aby tu byl, ale ubíjí mě, že zítra se zase uvidíme. jedna nemotorná dívka v šatech a dokonalý gentleman jdoucí ruku v ruce na taneční parket. nedokážu si ujasnit, jestli tu představu víc nesnáším nebo miluju

how to disappear completely

10. března 2013 v 23:11 | C. |  fantazírování
Taky se při poslechu nějaké konkrétní písničky cítíte volní a vaše tělo pomyslně stoupá do jiné dimenze, jste odproštěni ode všeho tady dole a jen si tak plujete? slýchávám dennodenně, že lidi poslouchají hudbu a přitom přestanou dočista vnímat dění kolem sebe (či v sobě) a jednoduše vypnou, ale je to vážně tak?
Mě nutí každá písnička přemýšlet, připomíná mi věci, lidi, dávno zapomenutý chvíle, nebo se musím prostě zaobírat textem. Ale tady.. jakoby se mi slova z ní dostaly pod kůži a ty malichernosti, nad kterýma dumám nejsou už podstatný
Nejsem tu
tohle se neděje
nejsem tu
Taková chvíle je kouzelná a k nezaplacení. možná proto, že její kouzlo zmizí s posledním tónem


Ten správný březnový

8. března 2013 v 20:35 | C. |  hudební výplach
Nevím proč, nemám k tomu hlubší důvod, než že se mi prostě chce.
Ukážu vám, čím byla moje hudební dušička v poslední (i neposlední) době políbená a bez jakých písniček si teď nedokážu představit svou existenci

two door cinema club; nejde ani tolik přesně o tuhle písničku (i když tu mám asi nejradši), ale spíš o tu skupinu samotnou.. my biggest weakness (mimochodem Sama - toho ve světlé kostičkované bundě - si jednou vezmu; sledujte, jak čaruje s tou kytarou)

vnitřní rozpad

6. března 2013 v 20:20 | C. |  fantazírování
Víte jak občas mají mámy v něčem pravdu? Tak ta moje jednou řekla
Holka, ty jednou zničíš jen sama sebe
a měla pravdu

Všechno, všechno mě to rozežírá. Až jednou prostě nic nezbude
jsem si jistá, že taková chvíle pro mě bude vysvobozením

jak jsem se nechala tetovat

6. března 2013 v 11:27 | C. |  fantazírování
Ano, konečně, na světě je další potetováný kriminálník
No jo, teď se tvářím docela šťastně a spokojeně se na sebe uculuju do zrcadla, ale co tomu předcházelo nebylo nejpříjemnější. Vsadím se, že to bylo dost komické na pohled (co, Zrzko?). Jen ta zpětná představa mě nutí si tu bolest opakovat znova a znova..
Sedím na křesle, možná až moc připomínajícím gynekologický (tak nevím, shoda náhod, nebo si moje tatérka ještě přivydělává?) Zezadu se ke mně line zvuk zapnutý vrtačky, Zrzka se jen zakeřně posmívá a mě zevnitř olizuje pocit nekonečnýho strachu. Ten enpříjemnej pocit je oprávněný - už po prvních dotycích mučícího nástroje (no jo, přiznejme si pravdu) se div nezakusuju zuby do opěrátka, irituje mě i tatérka, která si přímo za mnou kráká písničky spolu s Adele. Ale tu neskutečnou bolest (i mojí vnitřní agresivitu) přehlušuje vědomí, že by bylo víc než trapný hned při první návštěvě slintat po nábytku, nebo snad okřikovat někoho, kdo se mi tak ochotně snaží vyhovět. A to je moment, kdy se nějak zázračně uvolním, uklidňují mě sluneční paprsky, přicházející oknem (zalíbení hodný den) a indické božstvo, pozorující mě z nekonečné záplavy obrazů na zdech. Začínám se zaobírat tím, že se mi moc líbí barevný Ganéša na tom nejmenším (indická kultura přece jen byla moje nejoblíbenější část dějin kultury) a přemýšlím, že si s něčím takovým vyzdobím pokoj.
A světě div se, přežívám ještě zbytek hodiny! Za odměnu, že jsem byla tak poslušný pejsek dostávám nejlepšejší zelený čaj na světě.

Když se pak táhneme líně zpátky na vlak domů, já nemohoucí si nechávám ruku přidržovat a přitom vykřikuji do večerního města "Já mám kérku, já mám kérku."
Kolem jedný ráno se vracím od kamarádky, sešrocena alkoholem se snažím usnout na břiše a užít si to. Chyba! Teď tu ležím nevyspalá a proklínám sama sebe, že jsem si radši nenechala potetovat čelo...
Amen.
Fascinující

pošetilost

3. března 2013 v 20:29 | C. |  fantazírování
jsem jak snílek a naivní děcko, chce se mi polemizovat o smyslu žití, možná kouřit jednu marlborku, možná dvě. utopit se a nechat se pomalu zevnitř rozežrat nenaplněnými sny a tužbami

nevěřím pohádkám, ale věřím ve šťastný konce.