jak jsem se nechala tetovat

6. března 2013 v 11:27 | C. |  fantazírování
Ano, konečně, na světě je další potetováný kriminálník
No jo, teď se tvářím docela šťastně a spokojeně se na sebe uculuju do zrcadla, ale co tomu předcházelo nebylo nejpříjemnější. Vsadím se, že to bylo dost komické na pohled (co, Zrzko?). Jen ta zpětná představa mě nutí si tu bolest opakovat znova a znova..
Sedím na křesle, možná až moc připomínajícím gynekologický (tak nevím, shoda náhod, nebo si moje tatérka ještě přivydělává?) Zezadu se ke mně line zvuk zapnutý vrtačky, Zrzka se jen zakeřně posmívá a mě zevnitř olizuje pocit nekonečnýho strachu. Ten enpříjemnej pocit je oprávněný - už po prvních dotycích mučícího nástroje (no jo, přiznejme si pravdu) se div nezakusuju zuby do opěrátka, irituje mě i tatérka, která si přímo za mnou kráká písničky spolu s Adele. Ale tu neskutečnou bolest (i mojí vnitřní agresivitu) přehlušuje vědomí, že by bylo víc než trapný hned při první návštěvě slintat po nábytku, nebo snad okřikovat někoho, kdo se mi tak ochotně snaží vyhovět. A to je moment, kdy se nějak zázračně uvolním, uklidňují mě sluneční paprsky, přicházející oknem (zalíbení hodný den) a indické božstvo, pozorující mě z nekonečné záplavy obrazů na zdech. Začínám se zaobírat tím, že se mi moc líbí barevný Ganéša na tom nejmenším (indická kultura přece jen byla moje nejoblíbenější část dějin kultury) a přemýšlím, že si s něčím takovým vyzdobím pokoj.
A světě div se, přežívám ještě zbytek hodiny! Za odměnu, že jsem byla tak poslušný pejsek dostávám nejlepšejší zelený čaj na světě.

Když se pak táhneme líně zpátky na vlak domů, já nemohoucí si nechávám ruku přidržovat a přitom vykřikuji do večerního města "Já mám kérku, já mám kérku."
Kolem jedný ráno se vracím od kamarádky, sešrocena alkoholem se snažím usnout na břiše a užít si to. Chyba! Teď tu ležím nevyspalá a proklínám sama sebe, že jsem si radši nenechala potetovat čelo...
Amen.
Fascinující
 


Komentáře

1 Ruby Ruby | Web | 7. března 2013 v 10:37 | Reagovat

A co sis nechala vytetovat? ^.^
Já bych tetování strašně chtěla, ale občas mě pak přepadají záchvaty úzkosti, že to, co si nechám vytetovat, pozbude významu a já budu mít kůži znetvořenou něčím, co tam vlastně už ani nechci. Nechávám tuhle kapitolu zcela otevřenou a uvidím... Třeba se jednou k něčemu odhodlám a i mé tělo bude zdobit něco, co bude mít význam.. říkat navždy je asi klišé, co? :)

2 C. C. | Web | 7. března 2013 v 11:18 | Reagovat

To riziko, že se to člověku přestane líbit je tu vždycky. Ale někdy se vyplatí zariskovat (risk je přeci zisk - i když třeba jen na pár let)
Jo a já mám teda potetovanou lopatku lapačem snů:) http://img.janforman.com/?id=ca5dstlfp5dj.jpg

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama