ubíjející samota

14. září 2013 v 12:59 | C.
a ohlušující ticho
Jsem tak sama. samota mě rozežírá. ničí
můžu mít kolem sebe kamarády, hromadu lidí. můžu se jim snad i svěřovat. ale nikdy si je nepustím dovnitř, nikdy jim nebudu schopná ukázat sebe.. ne. nechci. vím, že by nerozuměli
máma je pryč. vídám jí v průměru tak jednou za čtrnáct dní, většinou na několik minut. když se poštěstí, tak s ní strávím den.. jsou pryč ty dny, kdy jsem přišla domů ze školy, ona tu čekala a já se konečně mohla někomu svěřit. neví nic. a snad ani nechce
jsem tu pořád sama. nevlastní táta se tu skoro neukáže, ani si spolu nepovídáme. vůbec nic
a když si vezmu, že mi odjel on.. a je tak hrozně daleko. byl to on. rozuměl a chápal, vážně jo, nic si nenamlouvám. poznala jsem to
vím, že na něj musim zapomenout..

už od útlýho věku se potýkám s depresí, smutkem, sebedestruktivníma myšlenkama, nenávidím sama sebe. od malička pláču před zrcadlem nad vlastním odrazem. už několik let to chci skončit. vím, že to jednou přijde. nechci lítost, nechci soucit, nechci nic. mohla bych se držet těch několika šťastnejch chvílí.. jen je jich málo. a ty temný myšlenky a pocity zoufalství převažujou o značný množství.
a co se mi zdá vlastně vůbec.. nejvtipnější je to, že o tomhle nemá nikdo ani tušení. nikdo. nikdo nepozná, že pod úsměvem se skrývá tolik probrečených dní. i nocí
s vlastními démony se peru tak nějak.. vnitřně a sama. a to je něco, co už nezvládám dál
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama